Přírodní charakteristika Plzně

Okres Plzeň - město

Základní údaje

Území s dolními toky a soutoky významných západočeských řek Mže, Radbuzy, Úhlavy a Úslavy, které zde vytvářejí Berounku. Na jejím břehu pod Bukovcem leží nejnižší bod v nadmořské výšce 293 m. Území má kruhovitý tvar s centrální kotlinou otevřenou k západu a. jihozápadu., v ostatních směrech její okraje přecházejí do sousedních pahorkatin a Radyňské vrchoviny. Na Červené skále pod Radyní je v nadmořské výšce 452 m nejvyšší bod. Výšky v kotlině se pohybují v rozmezí 300 - 370 m, v okrajových pahorkatinách 400 m a výše.

Geologie, geomorfologie, pedologie

Ve v. a j. části se zachovaly málo přeměněné horniny svrchního prekambria (svrchního proterozoika barrandienu) - jílovité břidlice, prachovce a droby (patrné s. a j. od hřbitova Všech Svatých) s výrazněji vystupujícími vložkami odolnějších vyvřelých metabazaltů - spilitů (např. Chlum). S. a z. část je v. okrajem platformní jednotky limnického permokarbonu - plzeňské pánve. Tuto rozsáhlou příkopovou propadlinu vyplňuje až 1000 m mocné souvrství sedimentů mladšího paleozoika (slepence, pískovce, arkózy, jílovce, prachovce, místy i uhelné slojky), které pocházejí ze štěrků a písků přinášených řekami do původního jezera.

O vegetaci u karbonských jezer svědčí nálezy otisků kmenů a listů stromovitých plavuní rodu Lepidodendron , rýhované kmínky stromovitých přesliček rodu Calamites a zejména otisky lístků a listových vějířů kapradin a kapradinám podobných rostlin. Kromě lokalit v blízkém okolí Plzně byly nalezeny i u Třemošenského rybníka a na Bílé Hoře. Překryvné útvary představují 20 - 60 m mocné uloženiny z mladších třetihor - neogénu (štěrky, písky a jíly) v z. a jz. části, sedimenty říčních teras (štěrkopísky a písky ve třech výškových úrovních) markantní např. v terasovitých stupních Berounky u Bílé Hory, a pleistocénní spraše a sprašové hlíny. Ty se v minulosti těžily jako cihlářská surovina a byly v nich nalezeny pozůstatky velkých savců z poslední würmské doby ledové (v bývalé cihelně na Košutce části koster divokých koní, srstnatého nosorožce a mamutů). Úpatí údolních svahů pokrývají svahové sedimenty, povrch údolních niv tvoří povodňové hlíny. Rozsáhlé plochy zaujímají antropogenní uloženiny (zavážky, navážky, skládky atd.).

Střední rovnoběžkou oblasti je zhruba 49°45 severní zeměpisné šířky, středním poledníkem 13°23 východní zeměpisné délky.

Reliéf Plzeňské kotliny, jejíž téměř celý severovýchodní výběžek město zaujímá, je plošinný a jen málo zvlněný, členěný stromovitě rozvětvenou sítí údolí Mže, Radbuzy, Úhlavy, Úslavy a Berounky s jejich menšími přítoky. Výraznější niva je podél Mže, ostatní údolí jsou úzká, v odolnějších horninách zahloubená se zaklesnutými meandry (Úhlava u Hradiště, Úslava u Božkova a Lobez, Berounka u Bukovce), ostrohy a příkrými svahy. Sousední pahorkatiny zasahují na území města polohami o 50 - 100 m vyššími s členitějším reliéfem. Nejvýraznější hranicí geomorfologických jednotek je zlomový svah na levém břehu Mže od Radčic k Pecihrádku za Bílou Horou, který odděluje Plzeňskou kotlinu od Kaznějovské pahorkatiny. Specifickým tvarem je hluboce zaříznuté údolí Berounky v úseku pod soutokem s Úslavou. Charakteristické jsou zaoblené metabazaltové - spilitové homole Chlum (416 m), Homolka (373 m), Háje (436 m), Dubová hora (406 m), Val (435 m).

Území patří do klimatické oblasti mírně teplé MT 11 s dlouhým a suchým létem, krátkými a mírně teplými přechodnými obdobími jara a podzimu a velmi suchou zimou s krátkým trváním sněhové pokrývky. Od v., jv., j. a sz. zasahují k městu výběžky makroklimatického regionu MT 10 s vlhčím létem a častějšími srážkami. Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 7,3 - 8,0C, průměrné roční srážky mezi 518 - 530,6 mm. Konkávní formy reliéfu v Plzeňské kotlině jsou jedním z předpokladů pro tvorbu inverzních situací s nejčastější hranicí 350 - 500 m n.m.

Hlavními toky jsou Mže, Radbuza, Úhlava a Úslava, které se postupně na území města vějířovitě stékají a vytvářejí Berounku. Patří ke středoevropskému typu řek s pravidelným zvětšováním průtoků v průběhu jarního tání. Extrémy se však mohou vyskytnout v kterémkoliv ročním období. Odtokový režim je ovlivňován nádržemi (na Mži mimo město Hracholusky, na Radbuze České údolí). V dolních úsecích řeky meandrují, ve vnitroměstské části byly kromě Úhlavy regulovány, na Radbuze a Mži s vysokými nábřežními zdmi. Přítoky jsou málo vodné, nejvýznamnější je Vejprnický potok, který je také nejvíce poznamenán antropogenními vlivy. Další důležitější potoky jsou Luční, Božkovský (s umělým technickým korytem v lesním úseku a s odkalištěm popílku v původním údolí), Hrádecký, Radčický a zejména Bolevecký s významnou rybniční soustavou, jejíž základ byl vybudován již po r.1460.

Základním půdním typem jsou kambizemě typické (hnědé půdy nasycené), středně úrodné a živné. Podle místních podmínek se vyskytují v různých subtypech. Na horninách permokarbonu jsou lehčí a chudší půdy, v přirozenějších lesních porostech hnědé lesní půdy, ve smrkových monokulturách podzoly. Na podmáčených stanovištích jsou oglejené půdy. Dna říčních údolí pokrývají nivní půdy, údolní svahy suťové, hlavně hnědozemní rankery. Ojedinělé jsou rašeliništní půdy - organozemě.

Botanika

Území města je převážně odlesněné kromě větších komplexů na s. a jz., výběžků sousedních lesů na sv., v. a jv., a lesních částí na sz. K zemědělskému využití je určeno 36% ploch soustředěných zejména na z., j. a sv., zastavěné a ostatní urbanizované plochy tvoří 34% území. Původní vegetace je silně změněna vlivem dlouholeté činnosti člověka. V minulosti udávaná druhová rozmanitost se podle výsledků srovnávacích výzkumů nadále zužuje. Vyskytují se antropogenně podmíněná plevelová společenstva, umělé a spontánní travní porosty, kulturní lesy, ruderální společenstva a umělé plochy urbanistické zeleně s řadou introdukovaných a šlechtěných druhů. Přirozená lesní společenstva představovaly nejrozšířenější acidofilní doubravy, na pískovcových substrátech v s. části území borové doubravy.

Dnes tu po zhruba 200 letých antropických zásazích převažují kulturní borové a smrkové porosty s příměsí modřínu, duby zaujímají převážně již jen nižší stromové nebo keřové patro. Kulturní bory jsou charakteristické výskytem xeromorfních keříků (borůvka, brusinka). Smrkové kultury, které jsou ve zdejším prostředí cizí, byly zakládány převážně na relativně vlhčích biotopech. Druhově bohaté dubohabřiny se vyskytovaly na úrodnějších půdách na j. a v. území, kde se i místně zachovaly, přestože i tady byly ovlivňovány činností člověka. Na údolních svazích řek byly často nahrazeny akátem a borovicí černou. Luhy a olšiny, které provázely prakticky celou vodní síť, byly zredukovány na malé fragmenty a břehové porosty. Reliktní bory a subxerofilní doubravy byly vázány na plošně omezená extrémní stanoviště na hranách údolí se skalními útvary a na dobře osluněných svazích.

Druhy středoevropského geoelementu se víceméně soustřeďují do údolí Berounky pod soutokem s Úslavou, kde je vyvinut charakteristický údolní fenomén. Na rašeliništi u Kamenného rybníka roste několik druhů subboreálního původu, např. sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), ojediněle jsou zastoupeny i horské rostliny, např. mezi Velkým rybníkem a Košinářem prvosenka vyšší (Primula elatior), a druhy výrazně sucho- a teplomilné. Dašími význačnými druhy území jsou kapradiník bažinný (Thelypteris palustris), rostoucí u Velkého rybníka, kapraď hřebenitá (Dryopteris cristata) u rybníka Strženky, na Lochotínských lukách se dosud hojně vyskytuje žluťucha lesklá (Thalictrum lucidum). Lesy v prostoru boleveckých rybníků jsou významné výskytem místního, lesnicky hodnotného ekotypu borovice lesní (Pinus sylvestris).

Z význačnějších ekosystémů v území zasluhují pozornosti: rašeliniště a pobřežní porosty u Kamenného rybníka, údolí Petrovka s mozaikou společenstev rákosin, vysokých ostřic, rašelinišť, bažinných olšin, luhů a vlhkých luk, poměrně přirozený porost Doubí v boleveckém údolí Merán, fragment reliktního boru na Čertově kazatelně u Radčic, bažinné olšiny u Seneckého rybníka s ostřicí prodlouženou (Carex elongata), suchomilné porosty luk s roztroušenými keři na Dřevcích, liniové keřové porosty s trnkou, hlohy, růžemi, brslenem evropským, bezem černým. Význačnou květenu na sebe vázaly bolevecké rybníky, zachovaly se např. rákos obecný (Phragmites australis), orobince (Typha angustifolia a Typha latifolia), blatěnka vodní (Limosella aquatica), puchýřka křehká (Coleanthus subtilis), plavuňka zaplavovaná (Lycopodiella inundata), stozrník lnovitý (Radiola linoides), žebratka bahenní (Hottonia palustris), hrotnosemenka bílá (Rhynchospora alba), více druhů úporů (Elatine sp. div.), ostřic (Carex sp. div., u Kamenného rybníka dosud roste Carex lasiocarpa), sítin (Juncus sp. div.), rdestů (Potamogeton sp. div.). V Berounce pod Bílou Horou roste stále stulík žlutý (Nuphar lutea).

Ladem le žící pole zarůstají pýrem (Agropyron repens), třezalkou tečkovanou (Hypericum perforatum) a jinými plevelnými druhy.

Synantropních druhů je v území dnes mnoho, šíří se i bolševník velkolepý, z železničních náspů kustovnice cizí, dále americké druhy rodu zlatobýl a jiné.

Zoologie

Ze středoevropské lesní fauny se udržuje srnec, prase a drobná zvěř, ze sousedních lesů se občas zatoulají introdukované druhy muflon a jelen sika. Projevují se vlivy rušení četnými návštěvníky příměstských lesů. Blíže k městu proniká liška, životu v městské zástavbě se zcela přizpůsobila kuna skalní. V okrajích města dosud žije tchoř tmavý, lasice kolčava, hranostaj a ježek západní, v lesích a parcích je hojná veverka obecná. Z letounů jsou nejvíce zastoupeni netopýr hvízdavý, večerní, rezavý a dlouhouchý.

Typickými obyvateli panelových sídlišť se staly jiřičky, vlaštovky se omezeně udržují na tradičních místech. V městské zástavbě jsou dominantním druhem zdivočelí holubi domácí, další jsou rorýsi, rehci, vrabci, kosové, přizpůsobení chocholouši a poštolky, přibývající straky, v posledních letech i sojky. V zimě se objevují havrani, v poslední době stoupá výskyt holuba hřivnáče. V zahradních čtvrtích je zastoupení ptáků pestřejší, nejbohatší ptačí společenstvo je u rybníků bolevecké rybniční soustavy, i když i zde klesá počet druhů. Vyskytují se tu labutě velké, kachna divoká, polák velký, polák chocholačka, méně často čírka obecná a modrá, kopřivka obecná, lžičák pestrý, hohol severní, potápka roháč, potápka malá, lyska černá, slípka zelenonohá, čejka chocholatá, rákosník obecný, strnad rákosní, rákosník proužkovaný, racek chechtavý, konipas bílý, luční a horský, linduška luční, sýkora lužní, ojediněle ledňáček říční. Na plážích rybníků se na tahu někdy zastaví bekasina otavní a různé druhy kulíků, vodoušů a břehoušů. V r.1981 bylo poprvé u Velkého rybníka nalezeno hnízdo moudivláčka lužního, který se do šedesátých let vyskytoval v západních Čechách jen velmi vzácně. Na neobdělaných plochách na okrajích města se začaly poněkud zvyšovat stavy koroptví a křepelek, stav datla černého se značně snížil. V polesí Bolevec se do r.1945 běžně vyskytoval tetřev hlušec, v poválečných letech však postupně vymizel, stejně jako tetřívek.

Z celkem 14 zastoupených druhů obojživelníků se nejhojněji vyskytují čolek obecný, ropucha obecná a kuňka žlutobřichá, ojediněle se udržuje mlok skvrnitý, čolek horský a skokan hnědý. Běžně se vyskytuje užovka obojková, slepýš křehký a ještěrka obecná, méně často ještěrka živorodá.

Hospodářské využívání, ohrožení, návrh péče ochráněné území

O osídlení území jsou doklady už z paleolitu a mezolitu, k radikální přeměně rostlinné pokrývky došlo až v neolitu. Krajina byla s různou intenzitou osídlena i v následujících obdobích. Slovanské osídlení navázalo na řadu již dříve využitých lokalit. Na dnešním území města postupně vzniklo téměř 30 sídelních jednotek, z nichž asi třetina zanikla převážně v 15. a 16. století. Ostatní se zachovaly dodnes v pozdější souvislé městské zástavbě, na okrajích území jako původní izolované, novější výstavbou rozšířené obce. Rozsáhlejší a soustředěné zásahy do krajinné struktury následovaly po založení města Plzně v r.1295, zvláště od 15. století.

Počínaje rokem 1460 byla založena bolevecká rybniční soustava, jejíž vody jsou díky extenzívnímu hospodaření z hledisek čistoty a dalších hydrobiologických charakteristik pozoruhodně zachovalé, i když vodnost jejích zdrojů není nijak velká.

Zemědělství utvářelo ráz příměstské krajiny a bylo spojeno s odlesněním poloh do nadmořské výšky kolem 400 m. Výrazně byl zastoupen chov dobytka se související intenzívní pastvou, pro kterou se užívaly i lesy a pole po sklizni. Pěstoval se i chmel a vinná réva. Od 30. let 19. století se datují první sadovnické a krajinářské úpravy města a dosud pouze hospodářsky využívané krajiny. V r.1832 založil purkmistr Martin Kopecký akciovou okrašlovací společnost jako nejstarší spolek toho druhu v Čechách. Ze získaného kapitálu byly zakoupeny pozemky pro jádro budoucího Lochotínského parku a budovány lázně. Na tento spolek navázala od r.1874 Jednota pro zakládání sadů k okrášlení města Plzně a jeho okolí (později Okrašlovací spolek v Plzni), která se zasloužila o založení řady dodnes existujících ploch a alejí. Doplňovala tak obdobnou činnost správ městských sadů a lesů.

Zemědělská krajina členěná ve vztahu k soukromému vlastnictví do menších celků byla poznamenána po II. světové válce kolektivizací s dalšími průvodními jevy. Místy až neúnosně se rozrostly plochy chatových a zahrádkových kolonií zakládaných už od 20. let 20. století. Sídelní funkci provázela těžba nerostných surovin (stavební kámen, štěrk, písek, cihlářská hlína, železná ruda, od počátku 18. století uhlí, dále kamenečné břidlice, kaolin).

Průmyslová revoluce v 19. a ještě více ve 20. stol. začala měnit tvář krajiny mnohem výrazněji. Toto období je pro dnešní strukturu krajiny a její ráz rozhodující. Prudký nárůst počtu obyvatel a rozmach výstavby vedl k množství změn reliéfu (těžební jámy, odvaly, navážky, náspy a zářezy komunikací, regulace a opevnění toků, zvyšování hladiny zástavby, nárůst zpevněných ploch), k ukládání odpadů, ovlivnění ovzduší, povrchových a podzemních vod. Většina z těchto jevů pokračuje i nadále, jak ani v území s městem takové velikosti a významu není jinak možné. Současné podmínky však už výrazně regulují jejich měřítko a proporce a přinášejí i pozitivní korekční a tvořivé změny.

V území jsou i lokality s ohroženou a vzácnou vegetací mimo zvlášť chráněná území. Převážně jsou zahrnuty do návrhu územního systému ekologické stability a souboru významných krajinných prvků. Jsou to lokality lužních travních společenstev závislých na pravidelném kosení, zarůstajícího vřesoviště s žádoucí pastvou, lokality ohrožené vysokou návštěvností, případně stavebními záměry. V některých případech lze předpokládat vývoj k vyhlášení vyššího stupně ochrany. Komplexem nepříznivých vlivů jsou do různé míry zasažena i zvlášť chráněná území. O tom svědčí zejména revizní výzkumy zjišťující citelný úbytek druhů. Na druhé straně je předností, že naprostá většina chráněných území je ve vlastnictví města a péči o ně lze tedy dobře koordinovat.

© 2019 Magistrát města Plzně   |   nám. Republiky 1, 306 32 Plzeň   |   Tel.: +420 378 031 111   |   posta@plzen.eu